Igráček není blázen ani bohoslovec, ale ...
Je sobota ráno dne 20. 10. 2007 a já se vzbouzím v 6.45, což je pro mě zrovna tak akorát, abych se rozhodl, zda-li pojedu na vikariátní setkání v Proseči či ne. Odjezd autobusu z Poličky je naplánován na 7.30. Překonávám nezbytné nástrahy v podobě snídaně a ranní očisty. Po té se vydávám do nehostinné zimy. Již z dáli v místě odjezdu rozpoznávám známé tváře. Nedlouho po té i tváře některých dalších účastníků, kteří přijíždějí autobusem zhruba v 7.45. Může být snad 8.15, když náš autobus přijíždí k sokolovně v Proseči. Za pár minut se již registruji na jméno Jirka a odevzdávám „členský příspěvek“ 100 kč. Zpoždění, které nabral autobus samozřejmě nabralo i samotné setkání. Ale to zatím nic nezměnilo na mé náladě, neboť jsem zvyklý od ČD. A bylo to jedině dobře, neboť ten den se opravdu bylo na co těšit. Už samotné motto „Jako jsem já miloval vás, tak se vy milujte navzájem“ nasvědčovalo tomu, že se vše ponese v potábornickém duchu. Celým programem provázeli Miloslav Zezula (Mejla) z vikariátu Litomyšl a Pavlína Divišová z vikariátu Chrudim. K poslechu hrála kapela lidí poskládaných s různých koutů vikariátu. Jelikož je vikariát Litomyšl příliš malý co do počtu členů, byl adoptován vikariátem Chrudim a tak slovo „vikariátní“ dostálo své češtinské pomnožnosti.
Tak tohle byl program ...
tohle naši slavní moderátoři ...
Úvodní slovo na den patřilo p. Vojtěchu Glogarovi ze Sebranic, který mluvil o podobenství o dvou studnách. Rozlišoval zde 2 studny s dobrou vodou – jednu děravou, vydávající vodu všude okolo sebe, druhou plnou, nechávající si vodu pro sebe. Jádrem jeho sdělení bylo, abychom to, co v sobě máme dokázali bezpodmínečně rozdávat druhým, i když za to možná někdy sklidíme nevděk a budeme vypadat tak trochu „rozbitě“ a staromódně.
tohle náš slavný otec Vojtěch ...
Následoval zhruba třičtvrtěhodinový film o Táboře, který byl příjemným ohlédnutím za celostátním setkáním mládeže. Prostřednictvím zážitků „vybraných“ dobrovolníků z řad účastníků, jsme se mohli seznámit s různými možnostmi prožívání tohoto setkání. A musím říci, že film mně doslova otevřel oči a prozřel jsem, kolik času v Táboře jsem prošustroval. Z filmu by stálo určitě za „vypíchnutí“ kázání p. Vojtěcha Kodeta o eucharistii. Zde se mj. zmínil o tom, abychom ve své víře nebyli jako „stará kostelní okna“, která s věkem chátrají a nechtějí přijímat druhé. Měli bychom se učit hledat cesty k sobě – a to především mezi těmi nejbližšími. Ještě bych rád poukázal na jednoho táborského kazatele. Tímto byl otec biskup Jan Graubner, který označil Ježíše za „dobrého pastýře ovcí“ a nikoliv „honáka krav“. Honák totiž žene krávy před sebou a dokážete si jistě domyslet, co by se stalo, kdyby za námi Ježíš furt stál jako policajt. Mně by se to snad ani nelíbilo a mohu-li mluvit za Ježíše, to by snad nebyl ani on. Ježíš je pouze dobrovolnou nabídkou. Povídání o filmu by se dalo ukončit hláškou, která řekla jedna táborská matka svému dítku při pohledu na haldy příchozivších účastníků: „Pojď a dávej si pozor, ať zase nedostaneš batohem do hlavičky“.
tohle onen slavný film ...
Po té přišla na řadu scénka poličského křesťanského dorostu na téma tohoto setkání. Kdybych ji měl tak nějak shrnout, byl to doslova svět bez tření ve vztazích. Rodiče měli dvě dcery na vdávání. Žel tyto dcery si „moc dobře nevybraly“. Jedna si chtěla vzít bezdomovce, kterého jí bylo líto, druhá si brala naopak o „něco staršího“ manžela. Po počátečních rozpacích rodičů, kteří si po promluvě v manželském lóži řekli: „Nebudeme našim holčičkám bránit“ následovala série naprosto neuvěřitelných, ale geniálních kiksů. No považte: při výběru svatebních šatů nevěsta řekla, že si jde odskočit do kabinky, aby si šaty zkusila. Na scéně v tu chvíli zůstali pouze 2 osoby – matka a prodavačka. Člověk by v tu chvíli čekal alespoň nějakou tu promluvu, ale oni ne. Natvrdo mlčely snad 5 minut a nervózně po sobě pokukovaly za lehkého smíchu obecenstva. Dále při příchodu do improvizovaného kostela na jevišti to vypadalo skutečně jako na pohřbu. Nevěsta dostala kytku na hrob, druhé nevěstě zase málem spadly šaty a vypadalo to, že vikariátní setkání ztratí svoji důstojnost. Celou atmosféru dokresloval improvizovaný oltář – křížek uprostřed a dvě svíčky na krajích. Při samotné svatbě se potom stalo to, že všichni svatebčani se otočili zády k publiku a tím tak zakrývali hlavního celebranta, prstýnky, nevěsty, ženichy a hlavně velmi vtipné „dětské“ pusy. Samozřejmě nelze nevzpomenout na „Mejlu“, který byl, jakožto již zmíněný hlavní celebrant, se svou řečí a pohyby prostě dokonalý. Ze scénky, která byla původně pasována na propadák se tak stal jeden ze zlatých hřebů dne.
tohle ona slavná scénka ...
Následovala svědectví. Nejprve předstoupili před publikum Vašek Kuře a Marcela Kapounová a poreferovali průřezově o celém táborském setkání. Svědectví pokračovala postřehy z Tábora Pavla Čiháka a Markéty Sodomkové. Následovala pohybová aktivita "peru-ždímu-věším" (či jak to vlastně bylo) v podání sourozenců Moniky a Pavla Čihákových.
tohle ona slavná ždímačka ...
Aby toho z Tábora nebylo málo, poctila nás svoji návštěvou i zpěvačka Rebecca St. James, jedna z V.I.P. ikon celého setkání. Při té příležitosti stačil jeden nezřízený fanoušek vniknout až na pódium, chvíli si zazpíval s Rebeccou a potom se snažil dostat do správného táborského varu i prosečské publikum. I přes velké obtíže se (mně) to alespoň na chvíli podařilo.
tohle naše milá Rebecca ...
Ale to byl již ten správný čas se zklidnit, a ke slovu přišla katecheze p. Jendy Paseky z Chrasti u Chrudimi. Kázalo se jak jinak než na motto vikariátního setkání. S dovolením se pokusím tuto katechezi tak trošku převyprávět. Zadíváme-li se pozorně na motto vikariátního setkání, zjistíme, že se vlastně jedná o motto: „Láska bez důvodu“. Ruku na srdce - každá láska k věcem či lidem, kterou máme zde na světě má nějaký důvod. Když nad tím tak přemýšlím, i ta k Ježíši. Každý se chce přece dostat do Nebe. Alespoň je to u těch z nás, co víře občas něco „odkroutí“ a věří, že něco jako Nebe existuje. Vrátím-li se zpět k lásce k ostatním, měli bychom je mít rádi, už jen proto, že jsou. To ovšem není vždy jednoduché, jak můžu osobně ze své zkušenosti potvrdit. Máme se vydávat pro druhé až do krajnosti, jako to udělal Ježíš. A to se stejnou láskou jako je ta jeho. No, ale jaká je vlastně ta Ježíšova láska? Tichá (Ježíš přichází v tichosti), nenápadná (nijak se nevnucuje) a nekonečná (pořád to zkouší), což bych v podstatě celkově přeložil jako „mít s druhými svatou trpělivost“. V závěru se p. Paseka věnoval vyznání víry po proměňování: „Tvou smrt zvěstujeme (šíření lásky v životě), tvé vzkříšení vyznáváme (věřím, že můj má smysl a smrtí to tu nekončí), na tvůj příchod čekáme (trpělivé čekání na Ježíše s ostatními, které máme milovat), pane Ježíši Kriste“.
tohle náš slavný otec Jenda ...
Po katechezi jsme se všichni rozdělili do skupinek, podle barev, které jsme měli ze spodních stran židlí, na kterých každý účastník seděl. Každá skupinka měla svého animátora a jejím účelem bylo z přiložené čtvrtky A2, fixů a barevného papíru A4 (podle barvy skupinky) vytvořit něco na motto setkání. Samozřejmě tvůrčí činnost byla usměrněna 4 otázkami pro jednotlivé skupinky. Nad jednotlivými otázkami se diskutovalo a výstupem bylo ztvárnění obecné shody skupinek. Všechny skupinky se potom jednotlivě prezentovali na hlavním podiu.
tohle jedna z prezentací skupinek ...
A konečně tu byl oběd – gulášek plus dva chlebíky a k tomu čaj. Mňamka. S plnými žaludky potom někteří z nás naklusali na celkem dosti klouzavé fotbalové hřiště v Proseči, jiní šli hrát bojovku do lesa, jiní volejbal (s kopačákem!!!) a jiní si zahráli společenské hry. Po vydatném sportování mnoho, z venku prokřehlých, lidí nepohrdlo na opětovnou nabídku čaje a počítalo šrámy ze vzájemných soubojů.
To už ale bylo 17 hodin a čas, který s sebou nesl opětovné zklidnění. V tamním kostele se totiž konala vikariátní mše, kterou celebroval chrudimský kaplan pro mládež p. Jaroslav Axler. Kostel byl narván k prasknutí a kázalo se, jak jinak, o lásce.
tohle náš slavný kaplan Jaroslav ...
tohle závěrečná pařba ...
tohle jsou šatlaváci ...
Možná se teď ptáte, kde je onen mýtický igráček z CSM v Táboře. Pochopitelně, že oživoval svými gagy informace při vikariátním setkání. Důležité je ale pro mě to, že konečně vím, kdo to je. Ne, není to blázen ani bohoslovec. Je to obyčejný človíček z vikariátu Chrudim a jmenuje se Pavel Sodomka.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.